Starší články z roku 2004...

Prameny a Inspirace (25.11.2004)
Natáčecí den (3.11.2004)
Pouť v Budislavi (13.9.2004)
Čajový obřad je nezapomenutelný (13.9.2004)
Letní soustředění 2004 (11.7.2004)
Konec jara (10.7.2004)
Vynášení Smrtholky (29.3.2004) 
Žerty (7.3.2004) 
Masopust, námluvy a svatba (28.1.2004)
S novým rokem (3.1.2004)

Zpět na aktuality

Prameny a Inspirace (25.11.2004)
    Na posledních soustředěních jsme dopilovávali do konečné podoby naše zbrusu nové taneční pásmo Setkávání. Premiéra se odehrála na prknech jabloneckého divadla v rámci pořadu Prameny v sobotu 13.11.2004. Přehlídky folklórních souborů ze severovýchodních Čech s názvem „Prameny 2004“ jsme se zúčastnili poprvé již před jedenácti lety a podruhé vloni. Letos jsme byli nervózní z „odhalení“ nového pásma na veřejnosti a během vystoupení se ještě tanečníci potýkali s nebezpečím, že si vrazí do chodidel utržený a uprostřed jeviště zapomenutý podpatek. Z večerního hodnotícího semináře jsme si pak odnesli náměty, připomínky i chválu za naše pásmo.

   Následující sobotu 20.11. jsme vyrazili na další akci s názvem Inspirace neboli tvůrčí taneční dílna v Novém Bydžově. Naše pásmo Setkávání zde mělo druhou premiéru – doplněnou o úvodní a závěrečnou scénu. Ač jsme kvůli ranní prostorové zkoušce vstávali už kolem šesté, vlastní program začínal až v 14:30 a prvním vystupujícím souborem jsme měli tu čest být my. Celou taneční dílnu příjemně uváděl „náš“ milý Miloš Vršecký. Druhá premiéra se nám vydařila stejně, ne-li lépe než ta první. Celkově jsme měli možnost na těchto tanečních dílnách vidět a porovnat různorodost jednotlivých vystoupení - přes „klasický“ taneční folklór až třeba po „méně tradiční“ či neobvyklý folklór a scénické tančení na hudbu Bohuslava Martinů. Tedy název „Inspirace“ byl zvolen velmi dobře a odpovídá tomu, co jsme mohli shlédnout. Zkrátka a dobře to byl den plný I/inspirace.

   Večer po odvystupování jsme se všichni z Bydžova postupně přesunuli do Hradce na večeři, hodnotící seminář a po té na společenský večer. Muzikanti účinkujících souborů vytvořili jeden velký muzikantský celek, který hrál, zpíval a bavil ostatní tančící a zpívající souboráky.

Natáčecí den (3.11.2004)
    Sobota 23. října 2004 byla pro nás velmi zajímavá. Nastal totiž den D a hodina H a měli jsme začít natáčet do televize. Byli jsme zvědaví, jak takové natáčení vůbec probíhá. Pro filmařský štáb v čele s režisérem Mgr. Petrem Kudelou a „naším“ Milošem Vršeckým byli důležití jak Dupáci (muzika + tanečňák), tak i publikum, které se na nás přišlo podívat. Tance se opakovaly několikrát kvůli různým záběrům – pohledům z různých stran, úhlů, výšek, nížek,… dle toho, zda měl být vidět celek, jednotlivec či části jednotlivce apod. Že to bylo zajímavé pro nás pro tanečníky a muzikanty, si myslím není sporu, ale i diváci, kteří se z části sestávali též z našeho spřáteleného souboru Červánek, si přišli na své. Mohli totiž vidět nejen jak vypadá takové natáčení, ale v podstatě jak probíhají naše běžné zkoušky, kdy tance zastavujeme, opravujeme se a opakujeme třeba jednu věc pořád dokola.
    Ale nestrávili jsme celý den jen na tanečním sále, průvod krojovaných i „civilů“ též vyrazil do nedalekého parku. Odpoledne jsme pak už jen „běhali“ po Hradci a dupali tu na „Hučáku“, tu na schodech Gymnázia J.K.Tyla, tu na Velkém náměstí.
   Tento den předcházela ale i natáčecí středa. Na tu vyrazili pouze 4 naši tanečníci a s notnou dávkou odvahy se pustili do netradičního poroučení si sól na různých místech po Hradci. Co se přesně ten den dělo, vědí jen oni a myslím, že by byla velká škoda to prozrazovat. Počkejme si na televizní pořad. Kdy se bude vysílat a jaký bude jeho název, o tom vás jistě budeme včas informovat.
   Celkově se nám den vydařil a myslím, že v pohodě jsme jej strávili při „práci“, která nás baví. Rozhodně to byla pro nás pro všechny další dobrá zkušenost.

Pouť v Budislavi (13.9.2004)

V sobotu 28. srpna jsme byli pozváni na vystoupení u příležitosti Sjezdu rodáků do malebné obce Budislav nedaleko Litomyšle. Dojeli jsme autobusem na místo již brzy po ránu, protože od 9 hodin se konal průvod obcí. Naše úloha byl jednoduchá - dělali jsme krojované družiny. Za zvuků dechové hudby jsme prošli větší částí obce až na místo bývalého lomu, kde se vyjímá nově zbudovaný kostel Boží lásky. Jeho vysvěcení jsme od půl desáté přihlíželi. Po Mši Svaté jsme byli povoláni my a rozdávali jsme všem přítomným posvícenské cukroví.
Každá taková akce se musí zajíst. A proto byl od 12 hodin v místní Sokolovně oběd. Pro zpříjemnění oběda a k poslechu jsme se rozestavěli u pódia, naladili své nástroje a téměř až do začátku odpoledního programu jsme zde hráli a zpívali.
Odpolední program pak začal ve 14 hodin na pódiu hned vedle Sokolovny. Po proslovu pana starosty, úsměvném vystoupení malých školáčků a několika písních v podání místní dechovky, jsme přišli na řadu my. Náš časový prostor byl vymezen půlhodinou, ale na pódiu prostoru mnoho nebylo (při rychlejších tancích se tanečníci natlačili až do muziky). Že se přesto vystoupení se docela pěkně podařilo, bylo znát i na ohlasu - diváci nám vydatně zatleskali.
Celkově to byl povedený den a další z řady dobře odehraných vystoupení.

Čajový obřad je nezapomenutelný (13.9.2004 - z časopisu Radnice, autorka Eva Sychrová)

„Bylo mi nepříjemné, že se přede mnou pořád klaněli. Na takovou uctivost nejsem zvyklý,“ říká o Japoncích Martin Samek z folklorního souboru Dupák, který se s taneční partnerkou a čtveřicí muzikantů vydal na konci července do země vycházejícího slunce. V německém parku Tirolian Wald, ležícím několik desítek kilometrů od dějiště olympiády v Naganu, vystupovali pětkrát denně v lidových krojích. Ochutnali tu suši, zúčastnili se obřadného pití čaje, hráli baseball, půjčené kimono slušelo dívkám natolik, že je dostaly na památku.

Třítýdenní exotickou cestu zprostředkovala tanečníkům Veronice Ludvíkové a Martinu Samkovi, houslistům Heleně Vaicové a Pavlu Maťátkovi, kontrabasistovi a kytaristovi Petru Maťátkovi a klarinetistovi a flétnistovi Janu Horákovi německá agentura, zajišťující v parku evropský program. Vystoupení měla návštěvníkům přiblížit český a moravský folklór. Kromě zpěvu a tance se ukazovaly různé zvyky, rozdávaly medové perníčky a prezentační letáky Hradce Králové. Součástí programu byla také výuka typicky českého tance a závěrečný zpěv japonské zlidovělé písně.

„Protože se nikdo z nás japonštině nevěnuje, nechali jsme si před odjezdem přeložit některé věty a fráze. Každý den jsme tedy své publikum japonsky zdravili, vyzývali k tanci a loučili se, což mělo ohlas,“ uvedl Martin Samek, podle něhož jsou Japonci velmi vlažné publikum. „Zpočátku bylo těžké zvyknout si na jejich temperament. Češi, ač jsou konzervativní, vyjadřují své pocity potleskem nebo pískáním. Japonci dávají najevo pohnutí mysli, veselí i smutek jen velmi zřídka a nenápadně, takže jsme se radovali, když s námi podupávali do rytmu. Vystoupení se jim ale líbila, tancovali s námi, také nás fotografovali a filmovali. Byli jsme pro ně v krojích exotičtí, stejně jako oni pro nás,“ pokračoval tanečník, kterého krom jiného překvapila nízká úroveň znalosti angličtiny, početné zástupy kuřáků a třeba také obecná záliba v chování brouků.

Volný čas, jehož nebylo mnoho, vyplňovala šestice Hradečanů v centru Koken, kde byli ubytováni. Hráli tu tenis, také baseball, po sumu druhý nejoblíbenější japonský sport, v televizi sledovali i olympiádu. „Ze způsobu aténských přenosů se dalo vyrozumět, že Japonce, tak jako třeba Američany, nezajímají olympijské hry jako takové, ale jen domácí výsledky. Diváci tedy dostali informaci o japonských sportovcích, o vítězi té které disciplíny ale mnohokrát nepadlo ani slovo,“ vyprávěl Martin Samek. „Chtěli jsme poznat tři věci – suši, saké a čajový obřad. Neutrální chuť suši nikoho z nás nenadchla, také saké coby místní pálenka zklamala. Zato čajový obřad vedený starší ženou v kimonu je nezapomenutelný,“ dodal poslední z řady zážitků pětadvacetiletý student Univerzity Hradec Králové.

Letní soustředění 2004 (11.7.2004)
Letošní červencové soustředění v budově Lázní Rezek v Novém Městě nad Metují se poprvé protáhlo na celý týden. Znamenalo pro nás nejen jeden celý nový tanec a asi 6 písní, ale taky vyčištění nedokonalých míst ve stávajícím repertoáru, jeden výrazový tanec, návštěvu slavoňovského roubeného kostelíčka, houbařské orgie, výlet do Pekla a zkratku zpět, nové lásky, bodyshot, a mnoho další zábavy. Protože řada z nás měla s sebou fotoaparáty, přidali jsme několik reprezentativních vzorků do Fotogalerie. 

Konec jara (10.7.2004)
Závěr jara pro řadu z nás znamenal nejenom činnost v souboru, ale taky intenzivní pracovní a studijní povinnosti - maturity, státnice, autoškoly.... :-)  Z toho důvodu aktualizace našich stránek trochu pokulhávala. Když se tedy vrátíme do první poloviny letošního roku, vzpomeneme na tři nejvýraznější akce: 
  Byl to jednak 8. ročník stavění máje, který se letos už potřetí konal v podobě festivalového Víkendu s folklórem. V pořadech se představili naši hosté, které s námi pojí mládí a chuť, s níž se věnují tanci a zpěvu - soubory Nisanka z Jablonce, Jarošovci z Mělníku, Doubek z Hradce Králové a další. Nejexotičtějším hostem byla skupina afrických studentů z Pobřeží Slonoviny - MBunda. Kromě tmavé pleti poutali pozornost výdrží, s kterou dokázali fascinovaně bušit na svoje bicí nástroje. Májka připravená pro závěrečný pořad byla krásná, asi 17 metrů dlouhá, nakonec jsme ji však z bezpečnostních důvodů (kvůli silnému větru) zkrátili.
  Ani na letošním ročníku MFF Pardubice - Hradec se počasí moc nevyvedlo. Naše obě vystoupení v pardubické části programu ještě proběhla pod širým nebem, ale hradecké programy se už přesouvaly do Klicperova divadla a do Adalbertina. Byla to důkladná prověrka schopností organizátorů a pevných nervů dramaturgů. Přesto se nakonec všichni rozcházeli domů spokojeně. Netradičním hostem tohoto festivalu bylo letos amatérské divadélko Dno s naší netancující členkou Markétkou, které nás bavilo na vedlejší scéně. 
  V komorní leč kvalitní sestavě jsme se zúčastnili pražského festivalu Jižní město tančí a zpívá. Akce se nám původně jevila jako provinční vystoupení několika dětských souborů na závěr školního roku, ale výborná úroveň jednotlivých účastníků nás příjemně překvapila a vyhecovala. O přátelské atmosféře ani nemluvě. Tak jsme si to moc užili, i proto, že to bylo poslední vystoupení klarinetisty Vaška před jeho odjezdem do Anglie.

Vynášení Smrtholky (29.3.2004)
V pořadu Vynášení Smrtholky z Královýho Hradce, tradičně pořádaném v Jiráskových sadech na smrtnou neděli, účinkovaly hradecké soubory Červánek a Dupák a jako host Ovečky z Valašského Meziříčí. Na tanečnících Dupáku se však zima natolik podepsala, že při letošním loučení s ní soubor raději upustil od tanečního vystoupení.

A tak se Dupák prezentoval písněmi, mezi nimiž si premiéru odbyly dvě písničky v úpravě Pavla Maťátka, psané pro připravované nové pásmo. Poté se již fotogenický Tomáš Hejtmánek chopil dupácké „Smrtholky“ (detailní záběr v dnešních Hradeckých novinách :-) a odnesl ji k soutoku Labe a Orlice. Po cvičném poplachu vhodil symbol zimy do řeky a za křiku „Utíkejte, smrt nás honí“ se všichni vzdálili z místa činu. Vítání jara bylo po propršeném týdnu doprovázeno slunečným počasím, které opravdu přispělo k vnímání symboliky nedělního odpoledne.

Žerty (7.3.2004)
Když tancujete a hrajete stejné věci na dvacátém, třicátém vystoupení, máte chuť si je občas zpestřit. V některých našich číslech máme prostor pro chvilkovou improvizaci a ten nám do jisté míry umožňuje drobné legrácky. Jinde si choreografii nebo hudební úpravu přetvoříme. Reakce ostatních na podiu nebo v hledišti se ovšem nedá naplánovat. A tak zda se odhodláme k drobné zlomyslnosti, záleží na atmosféře a jak je to prestižní vystoupení. 

Špatným precedentem byl pokus muziky o žert v tanci Žert, jehož již tak dost žertovnou aranž muzika nečekaně korunovala vložením Smetanovy melodie Proč bychom se netěšili. Nutno říci, že se tento kousek nesetkal s pochopením u tanečníků. Mimo jiné i proto, že se odehrál zrovna na premiérovém ročníku našeho májového festivalu. Daleko půvabněji vyznělo hudební překvapení letos v zimě v Jablonci. V polovině vánočního pásma muzika odložila nástroje a partituru Michnova Vánočního tance zazpívala svými hlasy. Úspěch byl tak velký, že se "ústní" provedení Michny už asi nastálo zařadilo do pásma.

Tanečníci toho tolik muzice nemohou provést. Mezi sebou jsou však v daleko lepším kontaktu a to si přímo říká o žertíky. Již tradiční překvapení chystají chlapci dívkám v mezihře písně Pavlík. Příležitosti skýtá i zmíněný tanec Žert. Na jednom z uvolněných půlnočních vystoupení na Pernštýnské noci přešli chlapci Dupáku k cvičební sestavě s prapory. Když se vrátíme k Vánocům, dovedete si představit, jak se při své árii musila dusit smíchy panna Marie, když ji pastýři mezi obvyklými dary nabídli ohromný červený budík ze zákulisí? Na jiném vánočním vystoupení v Třebši si naše holky dovolily nezapomenutelnou rošťárnu: jakožto andělé vzbudily spící pastýře sněhem, který jim naládovali za krk.

I publikum si přijde na své. Již dávno tomu, co na jedno vystoupení do Piletic nedorazil skoro žádný tanečník. Abychom mohli vůbec nějaký tanec předvést, převlékly se v největším zoufalství 2 dívky do chlapeckých krojů, které náhodou byly k dispozici. Ironií je, že chlapeckých rolí se ujaly zrovna naše slečny s nejbujnějšími tvary. Jednou z posledních legrácek bylo silvestrovské čtvrté a poslední provedení tance Holka proklatá, kdy čtveřice poskakujících tanečníků znenadání začala skandovat "Hopsa hejsa do Brandejsa". Podotýkám, že převážně německému publiku tato nepatřičnost asi ušla.